Než se mi narodily děti, měla jsem o svém mateřství dokonalou představu. Těšila jsem se, až jim budu číst pohádky, kreslit obrázky, šít oblečky na panenky, chodit s nimi do cvičení pro děti a do divadla na dětská představení. Jak už to bývá, když člověk plánuje, ten nahoře se směje.
Všechno bylo jinak!
Syn nesnášel pohádky a divadélko, dcera panenky, a ve cvičení pro děti ječela jako Tyranosaurus Rex, toho zbožňovala. Na dinosaury, žáby a hady jsem moc oblečků neušila, místo do divadla jsme jezdili do Dino parku. Pak přišla chvíle pravdy. To, když se dcera dozvěděla, že všichni dinosauři dávno vymřeli. Pláč, hysterický řev, srdcervoucí kvílení pokračovalo až do večera, kdy vyčerpáním a žalem usnula.
Peklo.
Dramatické projevy od hlasitých záchvatů smíchu až po výraz naprostého zoufalství a žalu, a to vše s ohromnou dávkou zápalu a urputnosti už daly tušit, že se naše holčička bude potýkat s elementem ohně.
V současnosti naše dcera hýří nápady, to je typickým znakem pážete holí. Šitím ze starých riflí tvořila velryby a olihně. Moc jsem si oddechla, když ji šití, ze kterého byl neskutečný binec v celém domě, přešlo a dala se na háčkování. Postupně náš životní prostor začaly okupovat pestrobarevné háčkované předměty jako hřiby a muchomůrky, medúzy, ryby různých typů, až po nezbytné dinosaury.
Po háčkovacím období se dcera vrhla do malování a kreslení. Akrylové fixy, drahé jako válka, vyzdobily v naší domácnosti odpadkové koše, zrcadla, kartáče na vlasy, prostě vše, co se dalo (i nedalo) pokreslit.
Pocit úlevy, když se se zápalem pustila do kresby tužkou, netrval dlouho. Dcera vypadala jako kominík, když si v pracovním zaujetí černými prsty od tuhy sahala do obličeje. Bohužel také sahala na vypínače světel, kliky a občas se někde opřela. Nevadí, vymalujeme. Zase. Teď kreslí pastelkami. S malováním pokojů ještě chvíli počkáme. Máme obavy z nejhoršího scénáře, bojíme se olejových barev.
Páže holí střídá jeden bláznivý nápad za druhým a do každého dá veškerou svou sílu, své srdce a celou svou duši. Musí najít zdroje, které jeho oheň budou sytit dlouhodobě. Naše dcera je ve věku, kdy musí svůj trvalý zdroj teprve objevit a než se jí to povede, čeká nás ještě hodně perných okamžiků.
Páže holí se vrhá po hlavě za svými nápady a sny.
Užíváme si její zápal a vášeň, s jakou se pouští do svých projektů. Možná i mé nové projekty, které právě píšu a tvořím, vznikají proto, že jsem vystavena plamenům nadšení své dcery.
Je otázkou, zda naše dítě usměrňovat a jaké k tomu použít prostředky. Zatím jsme tolerantní, ale máme dojem, že svět naší trpělivostí oplývat nebude. Tušíme, že cestou by mohla být zodpovědnost, kterou se nepokoušíme snímat z jejich ramen. Snažíme se, aby vždy pocítila důsledky svých kroků, nešlapeme pro ni chodníček, stejně by po něm nešla.
Cesty křovím jsou přesně její vyhledávané stezky, šrámy se zahojí, díry neřeší, spoušť ji nedojímá.
Peklo.
Ve fascinovaném ohromení žasneme nad vynalézavostí, vytrvalostí, zarputilostí bytosti na pomezí svého dětství, která své tvoření doprovází smyslem pro humor a neodolatelným šarmem. A žasneme i přesto, že stojíme na doutnajícím spáleništi a v dálce slyšíme nezkrotný smích a vůni dalšího ohně.
Tarot a tarotové karty nejsou žádné velké čarování, znázorňují život a jeho běžné příběhy.
Propadla jsem moudrosti a inspiraci, kterou z něj čerpám, třeba právě i při výchově svých dětí. Jsem trpělivá a chápající, protože už vím, že se jen účastním úchvatného procesu, koloběhu času. A že je všechno v nejlepším pořádku.
„Tlumočím tarot do současné doby, učím své studenty chápat 78 karet jako dokonale provázaný systém pravzorů lidského života. Pomůžu každému intuitivně z hlavy nacházet v kartách originální odpovědi.“