Z našich dětí jsou teenageři. Musím říct, že tuto fázi mateřství snáším o hodně lépe než období batolecího a předškolního věku. Manžel se se svou rolí otce dospívajících dětí musel poprat. Dnes už věřím, že to zvládneme beze ztrát na životech.
Naše páže mečů je věčně naštvaný, podrážděný a značně drzý syn. Každou poznámku vnímá jako kritiku a okamžitě vstupuje do opozice. Reaguje přehnaně a člověk si nikdy není jistý, co bude rozbuškou dalšího konfliktu.
Je to nutná vývojová fáze, v dětství jsme všichni dokonalí a nepřipouštíme si své limity. Ty nás zasáhnou celou svou váhou v pubertě. A naše ego nachází v každé poznámce, a dokonce i ve slovech uznání, konfrontaci vlastních nedostatků a čelí ustavičným domnělým útokům.
Můžeme se pak na naše puberťáky zlobit?
Nemůžeme!
Přesto jsme všichni naštvaní a křičíme na ně naše hrozné pravdy. Tím způsobíme jen dvě věci:
- Utvrzujeme je v jejich boji. Dáváme jim za pravdu, když se s nimi ochotně pouštíme do souboje. Podporujeme tím agresi a aroganci nejen v nich.
- Druhá možnost je ještě horší, výsměchem a vítězstvím v nesmyslných bitvách jejich křehké ego jen zraňujeme. Vzniká v nich pocit křivdy a nedostatečnosti.
Když miminkům rostou zoubky, taky na ně neřveme, ať si uvědomí, s kým mají tu čest a kde je jejich místo. Trpělivě je nosíme a konejšíme v náruči. Duše našich dětí je stejně bezmocná, i když tělo dorostlo do metru devadesáti.
Kritikou, nepochopením a poměřováním sil s dětmi na sebe prozrazujeme, jak jsme sami zatím archetyp pážete mečů nezvládli.
Setkání s pážetem mečů je téměř vždy nepříjemné a zraňující. Náš syn mi dal možnost složit reparát, uspět nyní v momentech, kde jsem možná jako teenager selhala a najít mustr, jak zvládat kritiku a napětí. Vítám novou příležitost vrátit se do doby, kdy jsem i já chtěla změnit „zastaralé“ principy svých rodičů, příbuzných a učitelů.
Ostrý meč je symbolem zraňujících slov. Mladé páže neobratně máchá svým mečem kolem sebe. Provést naše děti nebezpečným obdobím není lehký úkol, bez šrámů a drobných zranění na obou stranách se to zcela jistě neobejde. Páže mečů je nezralé a nezkušené, ale taky je chytré a vynalézavé. Nové svěží myšlenky stojí za pozornost, vnáší čerstvý vítr a elán do našich stereotypů.
Báječnou větu jsem našla v jedné z knih ságy Mycelium Vilmy Kadlečkové. Podívám se na svého syna a zeptám se: „To jsi mi určitě říct nechtěl?“ On to opravdu říct nechtěl, on musel. Získáme tím oba čas, promyslet si další neuvážená slova. Pomáhá to!
Tuším, že manžel, naprostý cholerik, už svou opravnou zkoušku zvládnul. Nedávno mi vyprávěl příběh. Snažil se našemu synovi něco vysvětlit, poradit mu.
„A víš, co mi řekl? Mně, chápeš to, zrovna mně!“
„Ne, nevím, “ já na to.
„Tvůj názor tady nikoho nezajímá!“
Už jsem se nadechovala, jak uhladím vznikající spor, když mě můj moudrý muž překvapil: „…máme ale statečné dítě…“.
„Tlumočím tarot do současné doby, učím své studenty chápat 78 karet jako dokonale provázaný systém pravzorů lidského života. Pomůžu každému intuitivně z hlavy nacházet v kartách originální odpovědi.“